SEE INFOS ABOUT ME

23. prosince 2014 v 12:38 | oldmole
Would you like see more about me:
Havlicek´s WEBPAGES: http://j.havlicek.sweb.cz/

VIDEO ABOUT HAVLICEK ON THE TV (Havlicek´s Artwork...):

HAVLICEK´S BOOK "Anthony Pilgrim" (last version): http://j.havlicek.sweb.cz/cz_pages/havlick_pout_spirit.pdf



ABU BABA
 


 


Sculptor MALY by HAVLICEK

5. července 2013 v 22:52 | oldmole
short video - INSTALATION by Stanislav MALY (sound composition by Jiří HAVLÍČEK), Czech contemporary Art,- made for Festival Larroque 2013 by Kenneth G. HAY (France)

Pravděpodobnost dějinných návratů

16. prosince 2012 v 13:15 | oldmole
Neodbytná pravděpodobnost dějinných návratů.

Uvažovat o pravděpodobnosti v dějinném kontextu je velmi obtížné, jelikož vždy jde o propojování vztahových soustav.
Přinejmenším o snahu přivést do paměti cosi z minulosti v relaci k současnému dění.
Pochopitelně celý tento postup je problematizován pozicí pozorovatele, kterou zaujal vůči vlastní paměti a jejím vzorcům a vůči událostem, které k němu doléhají s menší či větší naléhavostí.

Rozlišovat dějiny ryze osobní a ty naučené - kolektivní nás učí zkušenost. Co se týká osobních vzpomínek, jde o paměti jednotlivce, které pořádají změť dojmů a neuspořádaných, často nevyslovitelných, emocí, které jsou amalgamovány s určitými klíčovými momenty v jeho životních osudech. Každý z nás má tak zcela odlišnou životní zkušenost a teprve hledání kolektivního v mozaice paměti pomáhá orientovat mysl jedince k tomu, co lze vyzdvihnout jako podstatné.
Někdy je třeba upřesnit pojmové konstrukty, které jsou v kolektivní mysli považovány za klíčové, již tím, že jsou doslova zaběhané, takže se o nich nepochybuje.

Tak třeba - svoboda - je volnost vyjadřování a jednání. Kde však jsou její meze? Jistě pro každého jedince jiné a také kolektivně opatřené všelijakými zábradlími a koridory
z myšlenkových ostnatých drátů - podle dobové a situační mentality, o níž se ve slušné společnosti nepochybuje a většinou ani nemluví nahlas.

Zajímavé je přinejmenším sledovat proměny chápání pojmu u jedince během jeho života anebo podle dobových společenských proměn a také modů optimálního chování, jež může být považováno za komunikativní, nikoliv pak autistickou klauzuru.

Někdy by bylo rádo sdělováno - jaká jsou optimální řešení celospolečenských krizí, které se v dějinách jednotlivců i lidské společnosti opakují se škodolibou periodicitou.

Staré chyby jsou po dvou až třech generacích opakovány s úpornou naléhavostí a lidské davy se jako opilé potácejí ode zdi ke zdi, od protikladu k protikladu. Což zejména můžeme konstatovat v dějinách sociálních - posledních dvou či tří století.

Až příliš často se mění historické perspektivy, hodnoty se obracejí naruby a vniveč, až by člověk nabyl dojmu, že jde o pouhé pomíjivé klackovství či věčnou pubertu, kdyby tu nebylo hekatomb obětí a rozdrcených osudů jedinců.
Zejména pak těch, kteří vzali za svou určitou verzi pravdy v protikladu k pouhé pravděpodobnosti a strategickým výpočtům a rozpočtům. Riskovali pak sami sebe v tragických dějinných hrách a padali pozpátku do hromadných hrobů, plní síly a naděje, která byla zašlápnuta okovanou botou do bláta násilnické a despotické všednosti.

To budí údiv i zděšení, úctu i obavy, protože doslova - jakoby se vůbec nic neměnilo, jakoby svět stál stále na jednom místě a čas nebo prostor byly jenom omamujícími hříčkami naší obluzené představivosti.

Pořád stojíme na Golgotě pod jedním z popravišť světa, na jevišti prchavých dní a nocí. Odkudsi z dáli doléhá ryk beznadějných bitev a jedno malé dítě, které mezitím vyrostlo ve zralého muže v plné síle - zmírá na dřevě Života. A to se opakuje každý roční koloběh cyklicky a vytrvale po dvě tisíciletí dějin křesťanských, z nichž jenom tak lehce během dvou či tří generací zapomínání - nevystoupíme s hlavou i srdcem prázdnými jako Jidášův měšec, když zrádcovské mince vmetl pod nohy kněží…

Tam je ta smyčka, která spíše připomíná Möbiovu pásku věčných mravenčích návratů, neboť jsme příliš malí a nepatrní na to, abychom posuzovali běh dějin.

A nejen těch lidských.




Pochybná tykadla bezdrátových sítí.

23. listopadu 2012 v 19:51 | oldmole
Pochybná tykadla bezdrátových sítí.


Vliv nových médií na dnešní společnost je tak mohutný, že většina z nás - laiků, přestává být naprosto schopná uvědomovat si proměnu mentálně sociálního konstruktu sdíleného vědomí. Stalo se tak ve velmi krátkém intervalu z hlediska historikova, zhruba pouhých dvou desetiletí a víceméně všichni jsme na elektronických či nových médiích pasívně či aktivně závislí.
Samozřejmě i tzv. řízení společnosti, což zastaralý termín -kybernetika- vyjadřoval ve čtyřicátých a padesátých létech minulého století (zakladatelem kybernetiky byl Norbert Wiener).
Jsem přesvědčen, že do značné míry již lidé tento proces proměny ovlivňují jen částečně. Komplex nových médií, vývoj technologií, programů atd. je výsledkem široké interakce a programuje jej především naše stále větší a větší závislost na něm, která se nedá omezit, zastavit, ani regulovat.
Vznikl samoregulující se, komplexní, otevřený a nehierarchický systém zázračného chaosu, organické supertělo sui generis a postupně vstřebává mentální potenciál lidské společnosti. Prognózy jsou obtížné, neboť jako nedílná interaktivní součást tohoto velmi se zrychlujícího procesu, nemůžeme jej posuzovat izolovaně - zvenčí.
Pokud nás někdo pozoruje z orbitu, musí se domnívat, že naše rozptýlená sídlištní hnízda se propojují stále sofistikovanějším komunikačním neviditelným předivem. Jednotlivci se stávají stále bezmocnějšími, byť toužíme po spáse skrze charismatické osobnosti či charismatická hnutí. Nic takového, ale neočekávejme.
A právě proto zvědomování tohoto kouzelného mutačního procesu je důležité. Výzkum vede obvykle k sebepoznání. Bez něj se v magickém lese nových médií a sítí nám šikovně nastražených - můžeme rozplynout - obrazně vyjádřeno - jako hrdina klasického amerického filmu Trávníkář.
----
Sociální platformy interaktivního sdílení se jeví jako velice efektivní z hlediska celostní druhové mutace. Bohužel je nutné konstatovat, že jsou v dnešní době příliš závislé na velmi primitivním stupni elektronických technologií.


Přesně takto:
Je žádoucí i nezbytné vědecky a experimentálně analyzovat dění čapkovsky, karafiátovsky či sekorovsky viděné jako "Ze života hmyzu", coby sociobiologický a patogenní fenomén "hmyzovatění lidského", nejen tudíž jakožto izolovaný jev výhradně dramatický.

To tzv. nietzscheovské "příliš lidské" - pravděpodobně funguje výhradně do maximálního počtu dvouset až tříset vzájemně hierarchicky komunikujících jedinců, potom dochází k postupné degradaci tj. animalizaci a "stádovatění".
Při exponenciálním růstu na magnitudo planetárního zrcadla - blížícího se výskytu statisíců, miliónů a miliard jedinců - dochází ke katastrofické a chaotické destrukci nejen autenticity, ale i "svojství". Živočišný druh přechází z animálního stadia do stadia anonymního hmyzího společenství (zejména pozorovatelné na chování druhů přemnožených lidských, holubích či potkaních jedinců v městských aglomeracích).

Interkomunikativní elektronické sociální sítě snad naznačují východisko, rovněž "vzkazy" v signální sféře korporativní propagandy (v české kotlině nedávné přimalovávání tykadel nebezpečným jedincům, ohrožujícím druhovou existenci).
Instituce druhově sdíleného vědomí, která je pozorovatelná jako gregarismus u ptačího hejna nebo stáda vyšších obratlovců, dosti primitivně označovaná jako telekomunikace, telepatie atp. - je však v případě evoluce lidského druhu vytlačována a překrývána smyslovými extenzemi prostřednictvím jednostranného vývoje mozku a ruky, přesněji výrobou a aplikací nástrojů, jak pazourkovou industrií, tak i rozvojem instrumentů především řeči a jazyka. Tyto instrumenty celý proces svádějí do kanálů simplicistního a symbolického reinterpretování sociálně konstruované druhové reality a zkušenosti kulturní manipulace s ní.

Eufemisticky vyjádřeno: po pachové stopě zůstala jenom pachuť, energetika čichové paměti je oslabena natolik, že skutečnost je fixována výhradně vizuálně. Haptické schopnosti zůstávají jen jako omezené u sociálních menšin, spíše deklasují, nežli přispívají k plné integraci.
A chuťové či čichové mohutnosti staly se takřka komunikačně zanedbatelné.
Sice v řeči zůstávají ve sděleních typu: tohle mi není po chuti, jak nechutné, toto mi nevoní - a tak podobně, žel v přeneseném významu. Uplatňují se jen ve sféře erotické a sexuální, kdy pach partnera či partnerky je důležitý. To je ovšem atavismus, na nějž stačí pořádná rýma a hlenem ucpaný nos. Jak nechutná informace…
Ustavičně jsme nuceni se vyjadřovat artikulovanými zvuky či vizuálními sděleními, sluch a zrak jsou dominacemi, zbylé smysly jsou beznadějně zaslepovány.


Přitom je tu evidentní klam.
Politické aktivity a dění kupříkladu jako sofistikované komplexity by měly být vyhrazeny vyšším řídícím sférám naší inteligence a intelektu. Měla by tu fungovat mnohem vyšší schopnost prekognice nežli je třebas vyžadována u řidičů motorových vozidel. Myšlena je předvídavost kritických situací při rychlých změnách vnějších i vnitřních podmínek interagujících systémů, například: únava řidiče, změny atmosférických stavů - vlhká a kluzká vozovka, soumrak, hustota dopravního provozu a tak dále.
U politických aktivit nikdo takovéto schopnosti neočekává a ani nepožaduje, neboť jsou rovny schopnostem šamanským a mají vykouzlit průtrž mračen na vyprahlé poušti.
Blábolí se cosi o volebních obdobích, volbách a tak dále, ale to jsou sociopatologické mátožné a zmatečné konvulze naprosto nekontrolovatelných a neověřitelných jevů a procesů.

Tak jako u básníků, ani u politiků se nedočkáme nějaké komplexní odborné přípravy. Ta je často na závadu. Úspěšní bývají zhusta šarmantní charismatičtí senzibilové, schopní vycítit příležitost a chopit se jí s plným nasazením vlastního ega. To je však velice nebezpečné, nikoliv tak v případě poezie jako spíše politiky a řízení státu, společnosti atd.
Nářky na vznik mafií, lobby či takto označovaných zájmových uskupení jsou zavádějící.
V hmyzím světě není etického momentu. Zkuste obvinit kudlanku nábožnou z evidentní bestiality či božského skarabea - hovnivála z korupce.

Etický moment, morální kodexy - to vyplývá z kantovské osobnostní přísnosti, pokud abstrahujeme od teologie. Jinak však jde o sociální momenty výrazně náboženské a ideologické. V dobách deklarovaného soumraku model, ergo ideologií či náboženství se pak nelze divit všeobecnému zvlčení a zvlčilosti davů i vůdčích jedinců. To je jev vyplývající z nastaveného konstruktu sdílené reality. Doslova: visí to ve vzduchu a je signalizováno - urvi, co stihneš, chop se příležitosti. Pošetilci v Bruselu i jinde - to nazývají konkurenceschopností.
Každému dojde, že tu nejde o pouhé nastavování žebrácké misky, obrazně řečeno či o postávání někde na rohu a nabízení tkaniček do bot či výtisku nějakého časopisu.
Jde tu přece o celospolečenské sebeprosazení vlastní hodnoty, nabídnutí vize, která uhrane.
Její cena je překryta iluzí imaga, podobně jako v hmyzí říši.

Například politik vám své služby spíše vlezle vnucuje, nežli nabízí zcela jinak.
Co se vyklube z jeho slibů, až obdrží váš souhlas se většinou ukáže být klamem šejdířského imaga.
Zkrátka vás bezostyšně znásilňuje formami stupidní a prolhané mediální propagandy, což je zcela legitimní. Mediální masáž znevolněných davů je základním předpokladem úspěchu.
Bohužel i v těch lepších případech, které kloužou po hraně cti do prohnanosti.
Nemravná a neetická je celá nastavená a zbastlená struktura society, nikoliv jen vyjmuté a izolované jevy.
Alespoň v námi sdílené hmyzí populaci…
A v tomto ohledu jsou vysoké dávky skepse i pesimismu faktory terapeutickými a konstruktivními.


NOMEN OMEN II.

8. května 2012 v 9:21 | oldmole

Mystérium středního stavu a nomáda II.
(pokračování z předchozího článku)

Pojmový kontejner


Pojmové kontejnery jsou slova nebo slovní řetězce často používané v jazykové komunikaci.
Jejich významová náplň je kodifikována účelovou dohodou danou konvencí, přičemž až příliš často dochází k závažným nedorozuměním při jejich interpretaci a bližším zkoumání míry shody vzájemného porozumění.
Slovní řetězec - pojmový kontejner- je zvolen s tím záměrem, že nechce relativizovat závažnost obsažené informace, ale upozornit na skutečnost, že tato slova s vysokým ideovým potenciálem jsou nebezpečně virulentní, v interpretaci elasticky proměnlivá a mají proteovskou nezachytitelnou a neuchopitelnou tvářnost.
Výraz -kontejner- ozřejmuje, že každý z partnerů v komunikačním poli formulace i rozumění je v procesu před-porozumění nadmíru náchylný vkládat do informace osobní interpretaci, ovlivněnou nejrůznějšími okolnostmi ideovými, kulturními, společensko-politickými, sociálními a zejména - náboženskými. Snad nejvíce obav vyvolává snaha mluvčího použitím pojmového kontejneru v komunikaci: oklamat jednotlivé příjemce zprávy anebo širší obci, na niž hodlá zapůsobit.
Zmínit slova jako: Bůh, Láska, Víra, Národ, Vlast a tak podobně- je značně banální, protože jejich proměnlivé a zhusta protichůdné chápání v různých kombinacích je z historického i kulturního hlediska notoricky známo.
Připomeňme si jen okřídlené orwellovské motto totalitní utopie, jež lze shrnout jako paradigmatickou tautologii: "svoboda je otroctví, otroctví je svoboda". Obdobně i komunistickou maximu o svobodě jako poznané nutnosti, formulovanou Uljanovem či uhrančivou představu neohraničeného volného trhu, dnes tak populární u některých politiků.
Přistoupit proto ke kritice systémů a formací společenských, kde zmíněné pojmové kontejnery a slovní řetězce jsou utilitárně uplatňovány s redundantní úporností, i na slovo vzatými odborníky, není jednoduchým úkolem.
Proto například kritika kapitalismu jako ekonomicko-politického systému a ideologicko-náboženské utopie je bezcenná, pokud neznáme východisko z této slepé uličky dějin.
Pojem -kapitalismus- je vlastně nejčastěji chápán hospodářsky v intencích interpretace Marxovy, kde jde o třídní vlastnictví výrobních prostředků, vykořisťování práce nižší třídy vlastníky z třídy nadřazené - a o prvotní akumulaci kapitálu - s perspektivou odlidštěného kapitálu, jenž v dnešním procesu vývoje, ovlivněného důslednou medializací, aplikací sofistikované informatiky v praxi finančních trhů, se postupně stává naprosto virtuálním, nepolapitelným "démonem" či spíše "démonizovanou sítí" bez hranic v prostoru a čase. Viditelné banky, burzy ve světových velkoměstech jsou spíše maskoty, zakrývajícími neviditelnou podobu tohoto fenoménu.
Kapitalismus je též často spojován s pojmem demokracie: kapitalistická demokracie a vzhledem k tomu, že dále demokracie je zřetězována s pojmovými kontejnery jako například: humanismus nebo lidská práva - dochází tu k rozličným výkladům a nedorozuměním.
Například komunističtí ideologové tvrdili, že základním lidským právem je právo na práci. V jisté ďábelské obměně se u jejich ideových protivníků objevilo i heslo "Arbeit macht frei" (něm. Práce osvobozuje) nad branou jednoho z koncentračních táborů. A lze se domnívat, že to němečtí národní socialisté nemysleli výhradně ironicky, když i podle představ sovětského systému - zařazení do pracovního procesu - sloužilo k efektivní převýchově "asociálních živlů" a "reakční opozice".
Kapitalistická demokracie, pokud to chápeme správně, ctí legální opozici: cítí se být opakem totality zleva či zprava, osciluje kolem rovnovážného středu. Důraz je tu kladen na pojmový kontejner -svoboda - a to ve spojení svobodné volby politické, svobody projevu, shromažďování, volného tržního hospodářství s mechanismy konkurence a svobodné soutěže a tak dále a podobně.
Přesto ve dvacátém století došlo k osudovým vychýlením této klasické demokracie směrem k extrémům zleva i zprava.
Spouštěcím mechanismem tu byla válka nebo hospodářská krize či obojí dohromady.
Jsou snad v samém principu demokracie limitní extrémní polarity společensko-politického spektra obsaženy?
A v jaké konjunkci se tak děje vůči pojmu kapitalismu?
Nové výrobní vztahy, reprezentované buržoazií jsou dominantním hybatelem dějinných procesů již od první cromwellovské krvavé revoluce anglické. Cromwell a puritáni předběhli Robespierra a jakobíny o jedno a půl století. Americká revoluce, těsně před francouzskou, osvobodila tyto koloniální državy zámořské od nadvlády britského impéria a zplodila republiku. Nový Svět se vyznačoval nevídaným potenciálem hospodářským a po vítězství severní průmyslové unie nad jižní zemědělskou konfederací nebylo o triumfu dynamické buržoazie žádných pochyb.
Z hlediska sociálního tu pak dominovaly zásady protestantské etiky, jimiž se ve své stěžejní práci, v souvislosti se vznikem kapitalismu, obírá apoštol oboru sociologie - Max Weber.
V ruské velké revoluci koncem první světové války je třeba uvážit, že kapitalistické výrobní vztahy v slabé průmyslové sféře tu byly pod silným tlakem primitivní zemědělské monarchie, pravoslavného samoděržaví s minimem demokratických tradic a odkazem Byzance, což je obecně známo.
Podobně i v Japonsku, od éry Meidži budováním moderní totality imperiálního státu s císařem v čele - až k jeho sblížení s fašistickými režimy v Evropě. Průmysl tu byl sice šířeji založen, ale v rámci doktríny šintoismu, bušidó a nacionalismu postrádala japonská monarchie výrazné tradiční demokratické rysy i mechanismy.
Maska slábnoucí demokracie spadla, zrychlením celosvětové hospodářské krize, v Německu na rozhraní 20. a 30. let minulého století - v "pokojné hnědé revoluci", jak se vychloubali vítězní nacionální socialisté. Spíše šlo o převzetí moci z rukou rozkolísané buržoazie a vojenských kruhů, děsících se komunistické alternativy.
Pravá tvář fašismu tkví, podle jeho italského vzoru v korporativismu "sociálního smíru" mezi odbory a vlastníky výrobních prostředků, vypjatý nacionalismus a obnovená imperiální idea je tu pojítkem a svazkem (it. fasces) mezi všemi společenskými vrstvami, které se přikloní na stranu autoritativního režimu, reprezentovaného vůdcovským principem Duceho a elitou fašistické strany.
V nacionálním socialismu německém jde navíc o vyhraněný kapitalismus rasový, kde právo na vlastnictví výrobních prostředků je podmíněno a posvěceno rasovou segregací, jež se rychle změní v deformovanou darwinistickou vizi vyšlechtění nadlidské rasy, na jejíž "vědecký oltář" jsou jako zápalné oběti vrženi všichni, kteří neprošli nemilosrdným rasovým sítem.
V budování ideální komunistické společnosti se uplatňuje vize společenské beztřídní utopie. Již v jejím posthumním předstupni - pozdním podzimu společnosti reálného socialismu v sedmdesátých létech - jde o hierarchické stupňování od individuálního ke kolektivnímu. Ideálem je policejně střežený monolit dokonalého státního kapitalismu s celospolečenským vlastnictvím výrobních prostředků, dřímající pod dozorem mocné politické strany, řízené byrokratickými mandaríny. Tento "dokonalý státní kapitalismus" - vzhledem ke své arogantní primitivnosti a zkorumpovanosti nemotorné diktatury - však měl řadu trhlin větších či menších a neobstál v konkurenci zemí socialistického bloku pod patronací Sovětského svazu - v "kapitalistické soutěži" s dynamickým demokratickým kapitalismem socialisticky a liberálně orientovaných zemí tzv. západního bloku v čele se Spojenými státy americkými.
Jak se zdá - úspěšně přebudovat a "reformovat" výše uvedený model kapitalismu byrokraticky stranického se podařilo jen v Čínské lidové republice - jeho rozvolněním podle liberálního modelu západního ražení, ovšem s minimem demokratických mechanismů.
Je tu tedy v život uveden řádně oktrojovaný liberální kapitalismus, specificky autoritativního asijského typu, tvrdý k politické opozici a kritice.
Vzhledem k jeho ekonomickému růstu a úspěšnosti však nesporně inspirující pro globální kapitalismus - jako alternativní hospodářský celoplanetární model ke "slabším" liberálním euroamerickým variantám, ztrácejícím dech v periodických krizích.
Co je tu především v sázce je pracně vystavěný sociální konstrukt, nikoliv volně liberální kapitalistické společnosti, ale společensky solidární ekumeny, postavené na křesťanských ideálech.
Především těch, které se podílely na vzniku kapitalismu druhé sociální fáze, kterou tak výstižně charakterizuje Max Weber v díle "Protestantská etika a duch kapitalismu". Tento duch totiž není skryt v dýchavičném primitivním parostroji jako výrobním prostředku první vykořisťovatelské fáze, ale v úspěšné racionalizaci výroby prostřednictvím taylorismu, výrobní linky a lidských robotů u ní připoutaných. Ostatně i stalinističtí technokraté se shlédli ve svém americkém vzoru, vyšla jim však z této fikce spíše bědná karikatura gulagu, skutečného molocha, pohlcujícího statisíce lidských jednotek. Navenek sice inzerovali stachanovské hnutí a utopické limity normativní výroby, ale Fordovy automobilky zůstaly pro ně nepřekonatelným úskalím.
Globální orientalizace tzv. volného či svobodného trhu je přízrakem dneška.
Snoubí se se sofistikovanou informační sítí, bazarem virtuální komunikace bez hranic a pevné adresy.
Kapitalismus jakoby se kouzlem proměnil - v třetí informační fázi - v instantní a univerzální rozpouštědlo spirituality, dokonané zesvětštění nebeského.
Padly všechny ideály protestantismu, křesťanské etiky, gentlemanství, takřka vše je dovoleno, včetně úderů pod pás. Praktikují se spíše obratné triky a hmaty z japonských bojových umění aplikované na virtuální bleskurychlé operace na finančním trhu…
Jak patrno, způsoby manipulace s trhem se vymykají neohrabanému verbálnímu popisu.
Postkolonialismus, konzumerismus, totální medializace a manipulace reklamou - další pojmové kontejnery.
Je globální konzumerismus skutečnou náhražkou náboženství? Nejde jen o embryonální stadium budoucího systému anarchické planetarizace, promítající se v megasynkretismu, v němž se postupně rozpustí vše lidské. Přesněji vše to, co jsme doposavad považovali a považujeme za atributy lidskosti.
A pak -, jelikož to "nadlidské" beznadějně a děsivě ztroskotalo v holocaustu, zbývá ještě mimolidské...
Mnoha myslitelům, nejen filozofu, psychologovi a politologovi - Slavoji Žižekovi - se pojmový konstrukt "demokratický kapitalismus" či "kapitalismus s lidskou tváří" jeví být stejným nesmyslným spojením, jako byl pozapomenutý "socialismus s lidskou tváří".
Není divu, že mluví o dvojí alternativě, kterou je návrat "buď do pekla anebo do komunismu".
Vzhledem ke zkušenosti z nedávných desetiletí od památného roku 1917, však staršího čtenáře napadá spíše vize spojitých nádob pekelného soustrojí kapitalismu, komunismu a rajské demokracie, neboť všechny tyto pojmové kontejnery nejsou ryzími protimluvy. A míněno ironicky, tak jako se křesťanství dokázalo inspirovat pohanskou antikou a transformovat ji, - tak i fiktivní komunismus růžové budoucnosti dokáže šikovně vstřebat třeba i etiku globalizovaného kapitalismu.
První krok narýsoval již V.I. Lenin v Nové Ekonomické Politice počátkem dvacátých let.
A jeho první carský neblahý nástupce dokázal soudruhy i nesoudruhy nepmany vstřebat, po výtce většinou do gulagu, ale kdo ví, zda tam všichni skončili - nebo emigrovali na kapitalistický Západ? Kdoví?
Možná na stará kolena ještě stihli proškolit i ty komsomolce a elitu KGB, kteří úspěšně dovršili perestrojku - zrušením neúspěšné firmy SSSR a návratem ztracených synů do náručí kapitalistických patriarchů…
Inu - demokracie se ve své velkorysosti nezapře.
Možná je v mnoha lidských srdcích a snech skryta hrůza z elektronicky sofistikovaného "stroje" probíhající informační revoluce, jenž by mohl roztrhat svět na kusy v imaginárním "gulagu" nové epochy.
Snad i proto jsme svědky návratů k tradičním náboženským systémům, jejich hodnotám etickým a věroučným.
Tuto lidskou situaci je třeba analyzovat v duchovním horizontu, neboť ona podmiňuje sociální situaci a chování lidí, včetně ekonomicko-materiální "základny".
Kořeny zla tkví ve zmarnění etického kapitálu.
Francis Fukuyama rozlišuje celou řadu forem kapitálu, mezi jinými sociální kapitál nebo etický kapitál (čes. Velký rozvrat - Lidská přirozenost a rekonstrukce společenského řádu, ed. Academia, Praha 2006).
Do určité míry provokuje jeho dílo inspirující reakci:
Spíše nežli ve sféře mezilidské komunikace a konstruktu sociální reality sdílené v různých kulturních a civilizačních souřadnicích odlišně, lze navrhnout za prvotní hypotetickou formu - kapitál duchovní.
Nestojí však v opozici vůči kapitálu hmotnému, jenž je jeho zviditelněním prostřednictvím našich smyslových ústrojí, nýbrž je spíše aristotelovským prvním hybatelem, jenž iniciuje rozměry a proměny světa v nás i kolem nás.
Pojem -kapitálu- a slovních řetězců s ním propojených je samozřejmě vypůjčen z oblasti ekonomie a sociologie. Je to objemný kontejner, jenž kandiduje na univerzálnost použití. Pokud vyjadřuje dynamické sdílení vztahů mezi lidskými jedinci a konstruktem reality, kterou společně produkují v celé její historické a geografické podmíněnosti a proměnlivosti, pak mu nelze upřít právo na legitimitu.
Duchovní kapitál je ekumenou sdílen v náboženských a etických systémech, tvořících propojené nádoby. Ustaluje se stanovením a tabuizací optimálních vztahových norem, rituály přejímání vzorců hodnot a chování, posvěcuje se v každodenní praxi individuálních životů.
Pravou formou kapitálu je však v duchovním ohledu právě vztahová substance, zcela v intencích filozofického personalismu židovského filozofa Martina Bubera - blízkost Já a Ty a distance Já - Ono.
Zde je patřičné pátrat po zdrojích odcizení a absurdity našeho individuálního a společného konání. Doslova lze říci, že tam, kde je já a svět odsvěcen či chcete-li - "odkouzlen", mizí základní vztahová substance, vyprchává nenávratně posvátné, numinózní - formulované německým badatelem Ottem.

NOMEN OMEN

7. května 2012 v 13:05 | oldmole


Mystérium středního stavu a nomáda
Motto: "Nomádi však putují planetou: houfně v kontejnerech napůl udušeni, ale též individuálně v luxusních kabinách soukromých letadel."
Prolegomena
Tato úvaha je esejí dosti volnou v tom smyslu, že usiluje o to - nebýt zatížena vírou, kterou respektuji nejen u sebe, ale i u mých bližních, vyznávajících rozmanité věrouky, včetně té ateistické nebo víry ve vědecké poznání.
Proto ji nezakládám na vlastním racionálním vědeckém výzkumu, tudíž ani, jak je dnes zvykem - na relevantních statistických výsledcích - a pokud se snad nějaké matematizované statistické údaje vyskytnou, tak jsou čerpány z jiných zdrojů, z doslechu anebo z médií veřejné služby, jak se v současnosti pěkně formuluje. Toto vše proto může být odůvodněným předmětem oprávněných pochyb.
V myšlenkovém procesu, jejž sleduji textovou formulací, se pokouším sám sebe zbavit celé řady skrupulí: národnostních, rasových i sociálních předsudků, které někde v hloubi duše sdílím i s těmi mými bližními, o jejichž názorech pochybuji, odmítám je sdílet a často je i odsuzuji.
Toto distancování je snahou o sebenápravu v soudobém evropském - a jak se zdá i celosvětovém - kulturním a civilizačním prostředí, kde se opět, i na místech vlivných a oficiálních, zpochybňují koncepce neohraničené humanity, sociability, negace animózních emocí, multikulturalismu a tak dále.
Biologické teorie, založené na klasickém pojetí darwinismu, předpokládají zápas a dravou konkurenci uvnitř i vně živočišných, potažmo rostlinných, druhů.
Novější názory četných přírodovědců pak se, obecně vzato a zjednodušeno, shodují na značném odklonu od teorie boje všech proti všem - směrem ke kladení důrazu na komplexitu: vzájemnou spolupráci uvnitř i vně jednotlivých jsoucen přírodní reality.
Být součástí tzv. potravinového řetězce vlastně realisticky vyjadřuje sociální skutečnost, že sám o sobě jsem sice konzumován těmi druhými, sloužím jako potrava jiným. Paralelně však se jedná o vzájemnou výměnu v určité ekologické nice, kterou já a můj živočišný druh okupuje. Tuto existenční a existenciální reciprocitu nelze jen tak lehce obelstít a obejít.
To může být zdrojem frustrace a pocitu hlubokého existenciálního odcizení.
A v tomto ohledu se nemohu zbavit vize, že jsme vlastním vtělením, nejen symbolicky, ale doslova - ukřižováni, trpíce žízní po životě a časem i po smrti v něm.
To vše musím zmínit, protože teorie politicko-společenské - v přítomném i v uplynulých stoletích - některá přírodní jsoucna považovala za nadřazená těm ostatním. Dodnes většina z nás, lidský živočišný druh považuje za absolutní vrchol evoluce, i když podle nových vědeckých schémat je takový postoj zpochybnitelný.
Stejně jako je tomu v oblasti sociálních teorií, inspirovaných fundamentalistickým sociálním darwinismem ve prospěch zdůraznění kulturní či civilizační iniciační úlohy jedné či více "nadřazených" ras.
Ostatně:
Papír a písmo, jež právě používám k záznamu myšlenkového toku, jenž posléze rozvedu v počítači, - byly "objeveny a poprvé použity" kdysi v Egyptě, Číně či kdekoliv jinde, leč, jak se zdá - nikoliv u nás v Evropě či v Americe. A lidstvo prý vyšlo kdysi z afrických savan a stepí, počítačové komponenty úspěšně vyvíjejí a produkují hlavně v oblasti jihovýchodní Asie a tak dále...
A konkrétněji - směrem k naší "bio - nice":
V české kotlině, kam naposled připutovaly odkudsi z Asie slovanské kmeny, sídlily kmeny germánské, což neradi slyšíme.
Před nimi Keltové a tak dále. My sami jsme výsledkem podivuhodného míšení etnik, ras a kdovíčeho ještě. Sedíme po řadu generací na křižovatce středoevropských cest a os: jih - sever, východ - západ. K nám se v dějinách putovalo z širých jihoruských stepí přes Karpaty a panonskou nížinu, méně již z oblastí kolem Severního moře či Atlantického oceánu, které jsou pro suchozemce přirozenou překážkou.
Posledními velikými vlnami migrace byli Avaři, ale ti se tu nakonec integrovali, doslova rozpustili; po nich Maďaři, kteří se po zničení velkomoravské říše usadili v panonské nížině, christianizovali se a vytvořili vlastní stát. Tataři a Mongolové, stejně jako osmanští Turci, střední Evropu hrozili zaplavit a vstřebat do vlastních říší, ale jejich úspěšnost, od středověku až do novověku, byla v tomto regionu mizivá.
Do prázdna vyzněly i snahy o germanizaci či rusifikaci české kotliny.
Pokud se někteří obávají amerikanizace: nebezpečí hrozí spíše po jazykové stránce v nadřazenosti celosvětového komunikačního kódu, jímž univerzální angličtina beze sporu je. Četné anglismy a novotvary od nich odvozené v češtině o tom svědčí.
Mnohem početnější jsou však v češtině latinismy a grécismy, které si někdy ani neuvědomujeme, o germanismech, či o arabismech, případně střípcích z jidiš, nemluvě.
Nikdy jsme, my Češi či Moravané, potažmo Slezané, nebyli národem imperiálním jako Britové, Francouzi či Španělé, dávno předtím Italové (tradice Říma).
Nemáme ambice ani západních, ani východních Franků či Germánů.
Spíše se obáváme, abychom opět nebyli kořistí větších a silnějších národů. Okupováni, kolonizováni a podrobeni cizím kmenům, etnickým skupinám, rasám atp.
Naposledy ruské impérium, předtím německé - obojí na poměrně krátkou dobu čtyřiceti let a šesti let, šok však přetrvává.
Mnohé z nás znepokojuje vlna cizích uprchlíků a přistěhovalců z Asie, Afriky i odjinud.
Například s vietnamskou populací jsou menší problémy soužití nežli s Romy - tvrdí četné hlasy.
Romové jsou převážně nepřizpůsobiví, neintegrují se, zneužívají sociální systém.
To je často obtížně vyvratitelné a podloženo nepopiratelnými fakty úspěšně mediálně šířenými ve většinové české populaci.
Skutečně jde o etnika velmi odlišných mentalit, nejen navzájem, ale i vůči převažující mentalitě české. Výčet ukončím, ale dodám:
Čeští Němci byli masově odsunuti po druhé světové válce, v níž Říše vyvraždila významnou středoevropskou židovskou komunitu. Náš středoevropský region je po genocidě etnicky ožebračen a desetiletí izolace v komunistickém režimu působí negativně dodnes.
Romové se v současnosti stali hromosvodem nářků a stížností, často pro svůj odlišný hodnotový systém a způsob života (devastace bytů, obecního majetku atd.).
Jejich sklon k nomadismu a pozůstatkům kmenového života ve velkorodinách dráždí usedlíky.
Jsou hluční a nepořádní, příliš temperamentní, sdružují se do komunit. Mnozí nedávní usedlíci v příhraničních oblastech, jež osídlili po vyhnaných Němcích, mají pocit, že jim za humna jejich spořádaných domovů pojednou vtrhla půlka "Matky Indie s jejími slumy"...
Pokud jste tam někdy zavítali, víte, co chci vyjádřit.
Mnozí jsou šokováni a bezradní, posléze se odhodlají k protiakcím, někdy nezákonným a zločinným.
Vzájemná nenávist narůstá.
Stát je bezradný, nemá britské koloniální zkušenosti - zato mnozí pěstují pštrosí taktiku a neobratně napodobují ostrovní "splendid isolation".
Co si počít s lidskými právy? Řešení je v nedohlednu. Celý problém uměle vyvolaný dlouholetým sestěhováváním romské populace do izolovaných ghett však pomalu, ale jistě - nebezpečně ohrožuje vratkou stabilitu demokracie u nás.
A posléze je tu i další prvek:
Měli jsme někdy silnou střední třídu, garantující stabilitu demokratického politického systému?
Snad za první meziválečné republiky, ale tam ji rozbíjel nacionalistický rozštěp, nejen hospodářská krize.
Dnes však střední třídu po desetiletích komunistické nivelizace mas - nemáme a pokud něco jí podobného existuje i přesto, - po více než dvaceti letech od sametového převratu, praktikované politické koncepce a světová finanční krize opět devastují tento stabilizující článek české populace.
Střední třída nevzniká nadekretováním od řečnických pultíků v parlamentech či od stolu nějakého monarchy či prezidenta.
V nejistých poměrech střední Evropy během minulého století jí nebylo přáno.
Politici z Prognostického ústavu při Ústředním výboru Komunistické strany Československa, z nichž mnozí či jejich pohrobci - jsou kupodivu vlivní dodnes, mohli v dobrém úmyslu plánovat leccos, praxe však ukazuje, že v zemi bez trvalé tradice, s tak častými změnami režimů - veškeré prognózy troskotají v trvalé atmosféře nomadismu - například politického charakteru.
A nejen toho, ale i hospodářského: Velké světové firmy putují za levnou pracovní sílou v rámci kontinentů, ale i z kontinentu na kontinent. To je globalizace světových trhů, kterou nelze obloudit vizemi jasnovidců z bývalých prognostických ghett. Virtuální finanční kapitál se masově přesouvá v bleskových operacích do daňových rájů, organizovaný zločin prorůstá do vládních kruhů.
Politické strany v podivné stínohře kapitalistické demokracie se každou chvíli přeskupují a přejmenovávají. Dezorientovaní a zmanipulovaní voliči již dávno ztratili možnost tento systém pochopit a účinněji ovlivnit.
Nomádi však putují planetou: houfně v kontejnerech napůl udušeni, ale též individuálně v luxusních kabinách soukromých letadel.
Ti nejmocnější z nich, skryti a veřejnosti neznámí, velcí hráči globálního hazardu, se bilokují na dálku, pouhým letmým dotekem ve virtuálních sítích. Pavučin je však nespočet, sotva vzniknou, již mizí, nemají tvar a neviditelní pavoučci jakoby se spouštěli po vláknech odkudsi z vnějšího vesmíru do této velké modré stodoly…
(první část, pokračování příště...)



Buridanův osel

7. března 2012 v 16:47 | oldmole

Váhání Buridanova osla






Naléhali též na Critila, aby si vybral, a on jim řekl: ,Já nikdy nejdu tudy, kudy ostatní, ale naopak. Neodmítám vstoupit, ale musí to být tam, kam nikdo nevstupuje."
,Jak to však zařídit," namítli mu, "když neexistují dveře, do nichž by co chvíli nevcházelo takové množství lidí?" Všichni se smáli jeho podivínství a ptali se: "Co je tohle za člověka, opačného než všichni ostatní?" "Právě proto, soudím, jsem člověkem," odpověděl. "A vstoupit musím, kudy druzí vycházejí, a z východu si učinit vstup, neboť se nikdy neohlížím na začátek, ale na cíl."
Obešel dům, a ten rázem sešel tak, že jej nepoznával, protože veškerá vznosnost průčelí se změnila v pokleslost, krása v ošklivost a potěšení v zděšení, a to natolik, že z této strany již nebyl pěkně ohozený, ale jakoby rozhozený, a co chvíli hrozilo
jeho zřícení. Kameny zde nejen nepřitahovaly hosty, ale valily se za nimi a třásly jimi a dokonce i ty na podlaze se proti nim pozvedaly. Z této neblahé strany nebylo vidět žádné zahrady, zato pole plná trní a hloží.
Critilo k nemalému úžasu zjistil, že všichni, které předtím viděl vstupovat do domu se smíchem, nyní vycházeli s pláčem. A stojí za to poznamenat, jakým způsobem: jedny vyhazovali okny vedoucími do zahrady, a ti tam dopadali tak zprudka mezi trní, že se jim zatínalo do všech kloubů, což jim působilo ostré bolesti, jako by byli v pekle, a jejich nářek se vznášel až k nebi. Ti, kteří vystoupili nejvýš, nejvíc upadli. Jeden z nich spadl až z vrcholu paláce, a to k takové radosti ostatních a k svému žalu, že všichni se nemohli dočkat, až dopadne. Byl tak zle zřízen, že nevypadal na osobu, ba ani ne už na člověka.
"Právem zaslouží takové zlo, kdo nikomu neučinil žádné dobro."


(Baltasar Gracián, KRITIKON, Krisis X.)




Systémové proměny probíhají spontánně a ve skrytosti, především ve spojitosti s vývojem vnějších projevů v mentální sféře - revolučním rozvojem technologií, které by měly zvyšovat zejména informační propojení lidských bytostí.
Skutečností však je, že dochází k banalizaci, snižování kvality a zahlcování v informačních polích. Projevuje se to spíše izolací nežli skutečným smysluplným propojováním lidí. Nejde jenom o všudypřítomnost agresívních marketingových reklamních manipulací s kolektivním vědomím populace ve sféře politické, ekonomické, sociální, ale o cílené vyvolávání nejrůznějších účelových kampaní, maskovaných jako kampaně za obhajobu lidských práv různých vybraných skupin populace, přičemž má být zakryt pravý účel takových humanitárních akcí.


Zesnulý Václav Havel v nedávné historické perspektivě, vyslovil cosi, co se jeví být symptomatické pro takové zkreslené posuzování reality. Použil pozoruhodný pojmový kontejner -humanitární bombardování- v souvislosti se zásahem v bývalé Jugoslávii.
Není jednoduché soudit tento postoj v obecném etickém kontextu, nicméně je patrné, že jde o velmi vratké slovní spojení. Od té doby se odehrálo takových humanitárních akcí vojenského charakteru více, naposledy velmi výrazně v Libyi.
Nechci tu analyzovat morální hodnotu a dopad takových aktivit na celkovou etickou úroveň našeho uvažování v historickém kontextu, protože pak by bylo možné pochopit stanovisko každého, kdo hájí za použití násilí svoje zájmy, které označí jako - životní.
Surovinové zdroje, životní prostor, rozpory ve víře a v ideologiích, tedy nejenom odpověď na násilí již zahájené - proti nějaké etnické menšině či i většinové sociální skupině, zkrátka legitimizace násilí jako sebeobrany anebo v zájmu obrany práv někoho jiného - je velice citlivým problémem. Projevuje se tu určitý aspekt strategie, kterou lze lapidárně vyjádřit slovy: nejlepší obranou je útok. A ta je nesporně extrémním opakem etického učení o nenásilí - v buddhistické tradici i christologické evangelijní morálce.
Podobá se spíše mentalitě křižáckých tažení a svaté války islámského extremismu.
Totalitní režimy první poloviny dvacátého století a jejich metastazující prolongace raději nepřipomínám.


Z čeho vyplývají takové potíže s posuzováním jevů a dějů? Z pouhých změn perspektivy a úhlů pohledu, kdy jedinec v hierarchii moci a bezmoci zaujímá určitou pozici?
Anebo jsou tu hlubší příčiny?
Vždyť i králové kdysi měli své šašky a filozofy, aby jim připomínali vratkost jejich postavení a vrtkavost Štěstěny. Světci, vědci a mágové pak všelijaké roztodivné duchy, kteří jim kladli úklady, pokoušeli je v jejich sebejistotě a zkoušeli jejich vytrvalost ve ctnostech, ať již to byli Mára, Satan či Mefistofeles.


Pokusme se představit si systém, jenž funguje bez kódovacích matric, o tak vysokém stupni nepředvídatelnosti, že se pro naše vědomí i při vysokém stupni soustředěného pozorování - chová naprosto nelogicky.
Zdá se jako by permanentně překračoval hypotetický horizont události, o němž se astrofyzika zmiňuje v souvislosti s chováním prostoročasu na rozhraní takzvaných černých děr, červích tunelů a tak podobně, jak jsou tyto jevy popisovány.

Naše schopnost pozorovat jevy v takovém systému, v jejich vzájemné složité provázanosti, je velice omezená.
Nutno uvážit, že kódovací matrice vkládáme my sami a to dodatečně - do systému, jenž snad ani systémem není a nemůže ani být.


Pod pojmovým kontejnerem - systém - chápeme určitou formu uspořádanosti, přesněji námi oktrojovanou nepatrnou výseč chaotické transcendentní neuspořádanosti.

Kódovací matrice námi konstruované a užívané jsou algoritmické soustavy, jež se jeví jako vysoce inteligibilní: například symbolická logika, geometrie a matematická analýza anebo i kontrastně emocionální mystické postupy rozšířeného vědomí.

Kódovací matrice jsou manipulativní, nicméně pomáhají nám orientovat se prostřednictvím teoretických konstruktů v neuspořádaném dění reálného světa.
Programují naše myšlení a chápání ve směru poznání, které má minimalizovat šok z prvotního údivu.
K tomuto ukáznění naší mysli, která má sklon k bezbřehému a bezobsažnému snění, slouží řeč a jazyk jako první opory naší socializace pro účely komunikace.
Vtěsnáme-li své nespoutané myšlení, založené na nonutilitární imaginaci, do těchto primárních matric, naučíme-li se dekódovat psaný text - ztratíme například fascinující schopnost: řídit svoje sny.


Někomu se to bude jevit nepravděpodobným nadsazeným tvrzením. Já osobně, ale tuto zkušenost učinil a prožil s plnou její tragikou na vlastní kůži v raném dětství.
Nelituji, že jsem se naučil číst a psát v mateřském jazyce a snad trochu i ve dvou, třech či více jiných, ale bylo to něco za něco.
Oko za oko, zub za zub…

Taková starozákonní reciprocita se jeví být krvavou nespravedlností jen potud, pokud si neuvědomíme, že zastavila nekonečný řetězec krevní msty, eskalované až k úplné eliminaci protivníkova rodu: genocidě.
Ontologická genocida se zdá být pořádným nesmyslem zcela absurdním v souvislosti s pomyslnou mentální kastrací lidské individuality v edukativním procesu.
Lze konstatovat, že často výrazně omezí potenciál původní kreativity socializačními limity, které jsou v tomto procesu nastaveny nemilosrdně předem, zejména pak v těch agresívních systémech, které usilují o kolektivní standardizaci za každou cenu.


Tak mají být vyloučeny předem nežádoucí evoluční mutace, jež jsou posuzovány jako ohrožení celého živočišného druhu v jeho zdárném budoucím vývoji.

Snahy o kontrolu a účelovou manipulaci s genotypovými matricemi tak, aby vyhovovaly plánování ideálního fenotypu společenstva - jsou více nežli pošetilé, protože proces evoluce je nelogický: nefunguje v globálním ohledu podle skrytých přání a záměrů jednoho živočišného druhu, jenž svou vlastní kulturaci povýšil na dominantní a určující pro všechny ostatní životní formy naší nepatrné planety.
K čemu v lidském ohledu lze připodobnit evoluční proces?
Spíše ke geniální improvizaci v každém okamžiku věčnosti nežli k byrokraticky a administrativně tupému a strnulému plánování na věčné časy a nikdy jinak.


Cefalická civilizace s nejvyšší mírou pravděpodobnosti uzavírá první etapu svého pozemského vývoje. Má před sebou, jak se jeví, dvě možnosti:
První je cesta pronikání do vnějšího prostoročasového kontinua kosmickým výzkumem a následnou exploatací energetických a surovinových zdrojů na jiných planetách.
Druhá možnost je pouť do virtuálních paralelních světů.

Obě dvě však jsou velmi nereálné a omezeny současnou situací lidské civilizace, která se neumí vypořádat s válkami, hladomory a přírodními katastrofami, ani podstatně změnit trendy vývoje sebezáhubných technologií.
Vždy však zůstává třetí skrytá cesta, která je v podstatě bifurkací v nelineárním fázovaném prostoru.
Směřuje takřka nevratně k mentální neuspořádané turbulenci: evolučnímu zvratu.


Můžeme jej v historickém spektru společenských dějů pozorovat jako revoluci.
Otázkou však zůstává: jsme pro takový evoluční zvrat či skok připraveni?
Nestane se zase jenom poruchou - vývojovým klopýtnutím a vklouznutím do slepé vývojové uličky, podobné té, v níž se nalézáme nyní?

Chybové výkony se opakují, zejména v makrodimenzionální bezprostorovosti davové acefalické smrtelné extáze, končící terapeutickým triumfem staré a nepoužitelné kódovací matrice, vulgárním násilím napasované na věčnou - oslí hlavu.
Buridanův kontraotazník jako stálé memento…

Vývoj obratlovců

Konečně ta vítězná - informační...?

22. února 2012 v 20:16 | Oldmole



Po anglické, francouzské a Velké říjnové - konečně ta vítězná - informační...?


(zamyšlení na jistými vývojovými rysy pojmového kontejneru - revoluce -)


Text nelze identifikovat obrazem. Vizualita může být námi "čtena" pouze v nepřesném a přeneseném slova smyslu.
Zkušenost naší kultury je výrazně založena na textu, zejména v historickém kontextu.
Teprve dominující "barbarství" vizuální kultury současnosti nás vede k úvahám nad převažováním obrazů nad texty.
Nejde o nic složitého, protože texty je třeba obtížně tlumočit, překládat z jednoho jazyka do druhého, přičemž dochází k určitým ztrátám, jak se tím zabývali například Walter Benjamin anebo Roman Jakobson.

"Všechny řečové a jazykové výtvory obsahují přidané ruiny něčeho, co je nesdělitelné."
To napsal W. Benjamin o problematice převoditelnosti a přeložitelnosti uvnitř jazykové komunikace.
Nám však jde o hledání univerzálního klíče k přenosu informace verbální, vizuální, hudební či jiné - nejen uvnitř těchto komunikačních soustav, ale i mezi nimi.

Roman Jakobson rozlišoval dokonce tři typy překladu:
Intra-lingvistický: interpret převádí jeden slovní význam do jiného ve stejném jazyce, například chceme vysvětlit neznámé slovo…
Inter-lingvistický: překlad v obvyklém smyslu, - interpretace slovního významu prostřednictvím jiného jazyka…
Inter-sémiotický:interpretace lingvistického znaku pomocí non-verbálního znakového systému (neboli obratem interpretace non-verbálního znaku prostřednictvím slovního znaku jako je například popis baletu nebo malířského díla)…

Obrazy jsou sdíleny i lidmi v odlišných jazykových a řečových prostředích. Pochopitelně jejich míra významové rozpoznatelnosti je mnohem komplikovanější než u verbálních soustav. Přeneseně a nešikovně řečeno - mají zcela odlišnou gramatickou výstavbu nežli texty.
Stejně jako texty i obrazy jsou mnohovrstevnaté a lze i je brát jako, jak rád požívám toto spojení, významové kontejnery, jež lze naplnit různorodým obsahem.
Záleží na míře naší kulturace, rozpoložení naší pozornosti a schopnosti vnímání souvislostí, navozených nasloucháním řeči, čtením textu či vnímáním obrazu jako vizuálního vjemu kresby, grafiky, malířského díla, avšak i sochařského díla, dále však fotografie, filmu, televize a videa a tak dále.

Tam, kde jde o pohyblivé obrazy, navykli jsme si je nedílně vnímat ve spojení se zvukovou stopou - ruchy, šumy, lidskou řečí, hudbou a tak podobně.
Mnoho se změnilo v takzvané elektronické mediální revoluci vznikem a rozšířením cenově dostupných počítačů a globální internetové sítě.
Obliba hudebních videoklipů vypovídá za vše.
Nesmírný prostor se otevírá počítačovému designu, pokud se to vztahuje k vizuálním uměním v multimédiích.
Samozřejmě všem trendům, spojeným s konceptualizací informace ve směru její vizualizace, bez závislosti na - pro běžné pochopení náročných a komplikovaných komentujících textů o větším rozsahu.

Informační exploze tedy neznamená, že udržíme pozornost při četbě delších textů z monitoru našeho počítače či displeje mobilního telefonu a jiných podivuhodných technických zázraků. Oproti masmédiím minulosti je nyní určujícím momentem možnost interaktivity v globální internetové síti.

Proces simplifikace je strhující a programátoři vytvářejí pro potřeby různých institucí - aplikace formulářového charakteru, uživatelům přístupné na různých úrovních komunikační hierarchie.
Ti mnohdy tráví většinu svého bdělého času luštěním ve smyslu: jak to ten programátor vlastně na mne narafičil a jak to myslel.
Zkuste se vmyslit do programátorovy logiky a do často nesmyslných zadání jeho zákazníka, který aplikaci objednává.


Logik a matematik Kurt Gödel se přece zmiňuje o pluralitě logických systémů, které nemusí, ba nejsou - vzájemně propojeny a připomínají jakési izolované ostrovy, Laputy vznášející se ve fiktivním infinitním nekonečnu.
Mírně komická vize, leč drtivě kosmicky mrazivá.
Vždyť již dva lidé rozmlouvající v mateřském jazyce si rozumějí jenom velmi omezeně a to, i pokud jsou si velmi blízcí. Nu, pak se často dohodnou spíše beze slov, jak se říká s oblibou - telepaticky.
Ale, přátelé, telepatie ještě není součástí našeho ctihodného soudobého vědeckého paradigmatu.
Zaplať dobrotivý Bůh, zvídaví šťáralové a technologové ji ještě neovládli, jinak bychom se smažili v dalším kruhu pekelném, o tom nepochybujte…


A tady je právě jádro úspěchu vizuálních informací, které snadno mohou triumfovat nad solidními a odbornými texty, komentáři, krátce - slovy v různých jazycích.
Snad toto neplatí tak kategoricky pro zpěv v angličtině, kterému, jak doufám, většina mladých lidí rozumí. Pokud jim ovšem nestačí, že jde o opakování poměrně jednoduchých informací o nevysoké kvalitě. Ale zpěv je hlavně o emocích a s těmi si většina z nás plně vystačí. Nechceme je racionálně interpretovat a "rozpitvávat"…

S vizuálními informacemi všech druhů je to však mnohem složitější.
Někdy nás snadno ošálí tím, že se nám nabídnou jaksi prvoplánově - názorně. Jako by nebylo nad čím přemýšlet. Emoce si přijdou na své a stačí třebas porozumět nějakému jednoduchému komentáři ve formě krátkého sloganu.

Dokonce jsem slyšel a stále tomu nemohu uvěřit, že prý mladým lidem nevadí reklamy.
Mně osobně velice, nejenže tříští pozornost a vrhají mne do jímky banalit a iluzí, nechci-li rovnou říci - lží, které mají agresívně rozrušit integritu mé mysli a osobnosti, manipulovat mnou a pokořit mé svéprávné lidství, přimět mne konzumovat nějaký nesmyslný produkt - a tak dále.
Totiž, reklamní parazitární virtuální světy, působí a chovají se stejně jako nedávno totalitní ideologie, která měla své reklamní tabule všude kolem nás, avšak možná nebyla tak naléhavě vlezlá, protože jsme si automaticky uvědomovali její falešnost.
Reklama na konzumní úrovni zbožních vztahů mezi producentem a konzumentem je však mnohem záludnější a nebezpečnější.

Marketing používá triků totalitní propagandy zcela cíleně, mnohem sofistikovaněji a umí to skvěle maskovat.
Kouzelná slůvka -konkurence a tržní ekonomika- jsou mimikry nálepky pro pojmové kontejnery kam se vejde cokoliv.
Totalitní propaganda z nás může chtít udělat fanatické vyznavače nějaké formy vládnoucí politické či náboženské věrouky.
Obratně vytvořená a stále vlezle opakovaná reklama, i když nás nepřiměje ke koupi nabízeného produktu, však brutálně rozostří naše vnímání až k hypnotickému stavu, kdy se spojitost všeho se vším v oceánu bezbřehé kolektivní stupidity rozpadá směrem k nadreálnému stavu hypostazovaného umělého vědomí.
Jsme připravováni pro indoktrinaci čímkoliv.
A v tomto bodě zvratu se stáváme pomalu a jistě - snadno programovatelnými robotickými součástmi nového sociálního pořádku.
Sbohem, stará a hloupá primitivní totalito…
A tak absurdně - miluji některé reklamní šoty až k obsesi, přehrávám si je v hlavě kolem dokola, takže někdy už okupují i mé sny v nočních hodinách.
Mám se děsit? Snad stačí, když na tuto možnost upozorním své milé bližní.

Society, vyznávající bezduchý konzumerismus jako univerzální ideologii, mají drtivou většinu populace v hrsti: okupovaly úspěšně spodní tělesnou sféru elementárních potřeb různých sociálních skupin a umějí toho využívat, vskutku vědecky, za víceméně dobrovolné asistence i velmi vzdělaných intelektuálních vrstev.

Programátoři všeho druhu - informatici a jiní - již dávno nejsou pouhými servisními techniky vašich elektronických miláčků.
Určují pravidla, podle kterých hrajete o vlastní životy.

Kolik všelijakých kouzelných kartiček vlastníte, včetně té občanské a kolik různých hesel a nesmyslných kódů si pamatujete, či je máte v podobě enigmat a kryptogramů někde zapsány a používáte je v elektronické síti - ke komunikaci, k nákupům a vím já k čemu ještě?
Smažíte se s mobily u hlavy anebo utkvěle zíráte do hadích očí vašich elektronických komunikačních hračiček?
Stalo se tak, kupodivu, během dvou či tří desetiletí a říká se tomu - informační revoluce.

Připadá-li vám, že přeháním, pak jste již propadli magii manipulace s vámi samotnými, zkrátka v tom jedete.
Vím to, protože v tom jedu taky, jenom si to ještě chvílemi uvědomuji, asi tak jako bych se občas probíral z rauše v duchu klasického seriálu Matrix.
Visíme v kokonech nad propastí a stmívá se, brzy přijde noc a s ní chlad a mráz bezedné kosmické hlubiny…
Myslíte, že je to tak anebo je to jen jedna z varovných možností, jeden ze scénářů, do nichž se ochotně ve snu našich reálných životů - propadáme bez naděje na probuzení?
Odmítám tomu uvěřit.

Kam dál